Článek č.5
Ahoj,
jmenuji se Alice, je mi 38 let, jsem vdaná a k tomu maminka třech dětí ve věku 15, 12 a 2. Starší dva jsou kluci, třetí je holčička. Pracuji na plný úvazek v Hradci, tj. denně dojíždím hodinu do práce, a to když to jde dobře J . K tomu dům a zahrada a koníčky mých synů, které tam je třeba dovážet a zase odvážet, protože na vesnici, kde bydlíme, večer jiné spojení neexistuje. Zkrátka to, co zná každá z nás: nevíte, co dřív, a stejně nestíháte. Pořád mi v mobilu pípá nějaká upomínka, kde kdo kdy s kým a s čím má být a v případě, že to přímo nerealizuji, tak to musím zorganizovat dopředu, tj. určit kdo koho kdy a kde vyzvedne a kam odveze a co u toho nezapomene a pak to taky musím zkontrolovat, že vše proběhlo, jak mělo, a všichni jsou v daném čase tam, kde mají být, a pokud ne, rychle zjednat nápravu. A večer nás všechny přepočítat, jestli jsme všichni a i po večeři… Jedním slovem KOLOTOČ. A myslíte, že to někdo někdy ocení? No správně, ne. Všichni to berou jako samozřejmost, děti rostou, jednou odrostou, vyletí z hnízda (UŽ aby vyletělo aspoň jedno) a co mi zbude? Řekla jsem si DOST a rozhodla si udělat čas i pro sebe a své koníčky. Svoji rodinu miluji, zahrada je moje radost, ale cvičení s Věrkou to je absolutní HIT, můj kůň číslo jedna, co mě vytrhne z víru každodenních starostí a povinností.
S pravidelným cvičením jsem začala zhruba před rokem s kamarádkou. Byly jsme na více lektorkách, ale Věrčino cvičení je na celé čáře převálcovalo. Věru znám jako cvičitelku z dřívějška, to byl hitem tělocvičen aerobic, a už tenkrát to dokázala “rozjet”. A není to jinak ani dnes. Každá její hodina je super, nabíjí mě a co je pro mě neuvěřitelné, pokaždé překonávám sama sebe. Nejsem žádná sportovkyně, svého času jsem se sice věnovala intenzivně tanci, ale to bylo před 20 lety a 10 kily. Dnes dám občas rekreačně kolo, lyže, in-line brusle. A k tomu pravidelně hodiny s Věrkou, ty nemají chybu: ať je to zumba, která mi je blízká tanečním pohybem, nebo bodywork, ten mě zase dostal intenzitou – sahám si fakt na dno svých fyzických sil a následující dny mě bolí i svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám (teda spíš nemám, když to tolik bolí). A abych nezapomněla – samozřejmě, že jedním z prvotních impulzů bylo i shodit nějaké to kilčo. Během necelého roku jsem zvládla cca 6 kilo sundat, což není moc, hm, ale ani málo, co? Je pravda, že teď mi už pár měsíců váha dál neklesá. ALE ANI NESTOUPÁ!! A to považuji za velký úspěch, zvlášť při těch mých mlsných úletech: fakt mám ráda čokoládu a řízek je řízek J . Každopádně si dnes neumím představit týden bez minimálně dvou – tří propocených triček, zábavných lekcí s báječnou hudbou a lektorkou, která svoje nadšení z pohybu dokáže tak nenásilnou formou přenášet dál. Užíváme si to na jejích hodinách všichni.
A tak i za cenu většího počtu pípajících upomínek, neboť i tyto hodiny mám už ve svém kalendáři, abych nezapomněla nebo snad nepřišla pozdě, se jich nevzdám. Je to můj šálek kávy a to VELMI oblíbený J .
Na závěr jeden vzkaz pro Věru, ale nejen pro ni:
“Díky moc, Věrko, byla jsem unavená, utahaná, pracující mamina a teď jsem možná sobečtější, ale zato usměvavější, šťastnější a mnohem spokojenější. A myslím, že takových je nás víc J ”